Báseň na oslavu (nejen) třídních srazů

Napijme se vínka zvolna, než přejdeme na vodu,

sešli jsme se spolu znovu ze studijních důvodů.

Zkoumáme a konstatujem, ač je nám to nemilo,

za ta léta, co se známe, že se mnohé změnilo.

Tomu vzali slepák, žlučník a té zase dělohu,

další stůňou na ledviny, pět jich pajdá na nohu.

Máme brýle nejmíň dvoje, z porcelánu protézu,

v uších vatu, v kyčlích nerez, na zápěstí ortézu.

Nechceme už šperky, prachy, nechceme už akcie,

potom bychom mřeli strachy, že nás někdo zabije.

Přece jenom nejsme mladí, přemáhá nás únava,

když skleróza hodně řádí, depka s námi zamává.

Přibyla nám kila, vrásky a ubyly radosti,

prořídly nám zuby, vlásky, došlo už i na kosti.

Sedíme už doma klidně, prostě jak kus pařezu,

svaly měknou, páteř tuhne, radší nikam nelezu.

V plících píská, v uších hučí, občas i pšouk uniká,

v kloubech vrže, v břiše kručí, to je pěkná muzika.

Nebudeme si den kazit, zvolejme jak jeden muž:

„Neztrácejme klid a humor, nezoufejme – bude hůř!“

Víme dobře, nepomůže naříkat a bědovat...

Ještě přece zbylo hodně, z čeho se dá radovat.

Ještě jsme tu, ještě žijem, hřejem se na sluníčku,

S chutí jíme, s chutí pijem, zpívejme si písničku:

„Už mi, lásko, není dvacet let …